Smutné příběhy..

Nešťastný přicházíš domů. Zrovna se s tebou rozešla holka, kterou nadevše miluješ. Před očima máš černá kola a nemůžeš dýchat. Obličej bílý jako papír schováváš do dlaní. Je ti strašně zle. Nevíš, co máš dělat, jsi naprosto bezmocný a dezorientovaný. Řekla ti sbohem a jako důvod uvedla, že už tě nemiluje. Kdyby to bylo kvůli někomu jinému, pochopil bys to snáz. Ale takhle. Jak tě největší láska tvého života, tvoje zlatíčko mohlo přestat milovat? To je proti zákonům zdravého rozumu. Teprve, když za sebou zavíráš dveře od bytu, vytrysknou ti slzy. Hořké kapičky ti stékají po křídově bledých tvářích.
Letmo pozdravíš mamku vařící v kuchyni a zavíráš se ve svém pokoji. S obličejem v dlaních sedíš schoulený v koutu a přemýšlíš o krutosti života. Sedíš a je ti opravdu mizerně, jako by tě přejel vlak. Ale nejhorší je, že nevíš, cos provedl. Tvůj sladký miláček tě zranil, podkopl ti nohy v největším rozletu. Své srdce halíš do černého rubáče zármutku a beznaděje. Už nikdy nechceš milovat, protože to bolí.

Vzpomínáš na všechno, co jste spolu prožili a do očí se ti hrne nová várka slz. Nesnesitelná bolest svírá tvou hruď a máš pocit, že to nevydržíš. Nejde to.
Zasouváš ruku do kapsy a hledáš. Hledáš svůj nůž, aby sis podřezal žíly. Avšak, zalije tě ještě větší vlna beznaděje, když zjišťuješ, že ho nemáš. Ztratils ho.
Co teď? Vyhlédneš z okna, ale pád z druhého patra by ti pravděpodobně nepomohl, jen by tě zmrzačil. Sedíš a nevíš kudy kam. Svět ti připadá černější než v nejhlubší noci, kdy nesvítí jediná hvězdička. Znovu vyhlédneš z okna na zamračenou oblohu, po které se ženou bouřková mračna. Celý tvůj svět je černá propast smutku a bezmocnosti.
Rukávem stíráš nejnovější slzy a s pevným rozhodnutím usedáš ke stolu. Bereš bílý papír a píšeš na něj poslední rozloučení. Papír vkládáš do obálky a nadpisuješ adresu svého krutého miláčka. Vycházíš z domu a dopis vhazuješ do schránky pro odeslanou poštu.

Nové slzy se ti kutálí po tvářích, ale odhodlaně pokračuješ dále po ulici, kam tě nohy nesou. Ocitáš se u řeky a spásný nápad zaplaví tvou mysl. Dojdeš doprostřed mostu, který se vine přes hnědou řeku, a zastavíš se. Z náprsní kapsy vytahuješ její fotku. Je tak krásná, taková líbezná víla. Lehce ji políbíš a zašeptáš poslední "Sbohem".
Znovu fotografii ukrýváš v kapse na levé straně, u srdce. Přelézáš zábradlí, nakláníš se a chvíli sleduješ bouřková mračna a blesky křižující se ti nad hlavou. Jemný drobný déšť ti smáčí uslzenou tvář a mísí se se slanými slzami.
Pohlédneš dolů, pod sebe do hlubin dravé vody, nad kterou se líně povaluje hustá mlha. V duchu si představíš obličej své milé a pouštíš se. Lehce to šplouchne a je konec Milá otevírá dopis jí určený se slzami v očích. Už ví, co jsi udělal. Že jsi obětoval život pro lásku. Pro ni. Před očima se jí objeví tvé poslední řádky:

Mou tvář smutek halí,
že jsi odešla, a sama.
Navždycky bez zábrany
budeš mnou milována.