Smutné příběhy..

Mnohokrát jsem přemýšlela o smrti... SMRT, ta bílá dáma v tmavém plášti, už mi tolikrát podávala svojí jemnou bělostnou ruku... Už tolikrát mě chtěla pochovat ve svém chladném náručí... Ale já byla silnější, nedovolila jsem jí to... Ale dnes... Dnes mě volá hlasitěji a já dělám, že ji neslyším... Ale ona to ví, stále mě pozoruje svýma černýma uhrančivýma očima a volá: "Pojď, čekám tu na Tebe... Neboj se a pojď..." Natáhne ke mně svojí bílou kostnatou paži a já se jí vydávám vstříc... Nemohu se bránit, nezvládnu to... Pomalu se přibližuji, dívá se mi do očí, natahuje svoji paži ještě víc... A pak... TMA...
Probouzím se až druhý den v nemocnici, neskutečně mě bolí levá ruka, nad mým lůžkem někdo tiše pláče... Rozhlédnu se a spatřím doktora, své rodiče, svou sestru a "svého" Honzu... Bože, on je tu taky?! Chce se mi křičet: "Co tu, sakra, ještě chce?! Vždyť za tohle může on!!!" Ale nevydám ze sebe ani hlásku... Jen se dívám, jak máma pláče, táta ji objímá kolem ramen... Pomalu zvednu zafáčovanou ruku a hledím na obvaz... Vpíjejí se do něj stále nové kapičky krve... Všichni se na mě dívají... Nemám sílu se jim podívat do tváře, radši se otočím a dívám se z okna... Za oknem se sypou první sněhové vločky... V tom promluví doktor: "Slečna ztratila moc krve, snad se nám podaří udržet potřebnou hladinu..." "Taky doufám," řeknu do prázdna a znovu usnu...
Vidím, jak mi bílá dáma mává černou šálou a volá za mnou: "Brzy nashledanou..." Loučím se s ní, opět mě nepochová... Snad příště... Mnohokrát jsem přemýšlela o smrti... SMRT, ta bílá dáma v tmavém plášti, už mi tolikrát podávala svojí jemnou bělostnou ruku... Už tolikrát mě chtěla pochovat ve svém chladném náručí... Ale já byla silnější, nedovolila jsem jí to... Ale dnes... Dnes mě volá hlasitěji a já dělám, že ji neslyším... Ale ona to ví, stále mě pozoruje svýma černýma uhrančivýma očima a volá: "Pojď, čekám tu na Tebe... Neboj se a pojď..." Natáhne ke mně svojí bílou kostnatou paži a já se jí vydávám vstříc... Nemohu se bránit, nezvládnu to... Pomalu se přibližuji, dívá se mi do očí, natahuje svoji paži ještě víc... A pak... TMA...
Probouzím se až druhý den v nemocnici, neskutečně mě bolí levá ruka, nad mým lůžkem někdo tiše pláče... Rozhlédnu se a spatřím doktora, své rodiče, svou sestru a "svého" Honzu... Bože, on je tu taky?! Chce se mi křičet: "Co tu, sakra, ještě chce?! Vždyť za tohle může on!!!" Ale nevydám ze sebe ani hlásku... Jen se dívám, jak máma pláče, táta ji objímá kolem ramen... Pomalu zvednu zafáčovanou ruku a hledím na obvaz... Vpíjejí se do něj stále nové kapičky krve... Všichni se na mě dívají... Nemám sílu se jim podívat do tváře, radši se otočím a dívám se z okna... Za oknem se sypou první sněhové vločky... V tom promluví doktor: "Slečna ztratila moc krve, snad se nám podaří udržet potřebnou hladinu..." "Taky doufám," řeknu do prázdna a znovu usnu...
Vidím, jak mi bílá dáma mává černou šálou a volá za mnou: "Brzy nashledanou..." Loučím se s ní, opět mě nepochová... Snad příště...