Černá křídla
28. 7. 2007
Půlnoc byla nedaleko. Temně modrým krajem se ve vzduchu vznášelo kouzlo. Kouzlo tisíců hvězd, topících v jezeře. Větvičky bříz spadaly na hladinu a jejich šumění se rozplývalo podél bílých skal zaplavené rokle. Konejšivě na vodu malovaly rozvlněné kroužky pravidelné jako kulaté škapulíře. Měsíc stříbrně zářil a noční náruč spánku náhle rozrušil zvuk bosých nohou klopýtajících po ostrém kamení. Na nejvyšší skalce ze stínu vyběhla drobná postava, zastavila se pár krůčků před srázem a objala paží kmen mladé břízky, aby neuklouzla. Byla to mladá dívka v černých plesových šatech s andělskými křídly, uplakaný obličej měla skrytý pod závojem dlouhých tmavých vlasů uvolněných ze svátečního účesu. Střevíčky, které doposud tiskla v ruce
vztekle zahodila dolů do vody, kam se po chvíli s tlumených šplouchnutím potopily na nejhlubší dno. Sedla si na zem, otřela slzy z rozmazaných očí a dovolila dlouhé vlečce šatů, aby kolem ní poletovala za studeným vánkem. Prokřehlými prsty si přejížděla po loktech a třásla se zimou. Na hubených zápěstích se jí jasně rýsovaly staré jizvy,na které se snažila tak zoufale už pár měsíců zapomenout, nepropadnout znova touze ublížit si. Už nechtěla zažít tu bolest, nesnesitelnou beznaděj a touhu od všeho jednou provždy utéci. Dnes by utekla ráda. Copak mi někdo brání? napadlo ji. Usmála se. Jistěže ne. Nikdo. Není nikoho, kdo by se ji pokusil zastavit, natáhnout pomocnou ruku a stisknout pevně dlaň,aby neupadla. Tak proč zůstávat? Hrábla po svých křídlech z havraního peří a jediným prudkým pohybem je utrhla. Škubala drobná peříčka, nechala je odlétat za větrem a tichounce si broukala smutnou písničku. Půlnoc se chopila nebe a zakryla měsíc hustými mračny i s celou roklí. Píseň utichla. Zbyla jen tma. Krutá a nelítostná. Vzduchem se ozvalo tříštění vody…a pak….ticho.
…Svítalo. Kouzlo odešlo společně s nocí. Břízy byly němé jako smrt. Na hladině plavala černá křídla. Nemalovala na ni škapulíře. Nechala se bezvládně nést.
vztekle zahodila dolů do vody, kam se po chvíli s tlumených šplouchnutím potopily na nejhlubší dno. Sedla si na zem, otřela slzy z rozmazaných očí a dovolila dlouhé vlečce šatů, aby kolem ní poletovala za studeným vánkem. Prokřehlými prsty si přejížděla po loktech a třásla se zimou. Na hubených zápěstích se jí jasně rýsovaly staré jizvy,na které se snažila tak zoufale už pár měsíců zapomenout, nepropadnout znova touze ublížit si. Už nechtěla zažít tu bolest, nesnesitelnou beznaděj a touhu od všeho jednou provždy utéci. Dnes by utekla ráda. Copak mi někdo brání? napadlo ji. Usmála se. Jistěže ne. Nikdo. Není nikoho, kdo by se ji pokusil zastavit, natáhnout pomocnou ruku a stisknout pevně dlaň,aby neupadla. Tak proč zůstávat? Hrábla po svých křídlech z havraního peří a jediným prudkým pohybem je utrhla. Škubala drobná peříčka, nechala je odlétat za větrem a tichounce si broukala smutnou písničku. Půlnoc se chopila nebe a zakryla měsíc hustými mračny i s celou roklí. Píseň utichla. Zbyla jen tma. Krutá a nelítostná. Vzduchem se ozvalo tříštění vody…a pak….ticho.
…Svítalo. Kouzlo odešlo společně s nocí. Břízy byly němé jako smrt. Na hladině plavala černá křídla. Nemalovala na ni škapulíře. Nechala se bezvládně nést.
Náhledy fotografií ze složky Smutný obrázky:(
...
(maky, 17. 2. 2012 16:56)