Smutné příběhy..

„Baruš, uvidíme se až večer ano? Za chvilku mám schůzku. Musíme si o tom všem promluvit, nedělej prosím tě žádné ukvapené závěry, ano? Miluju tě.“řekl Jakub do telefonu své přítelkyni a zavěsil. VČERA JSME SE POHÁDALI A ONA SI HNED MYSLÍ, ŽE SE S NÍ CHCI KVŮLI TOMU ROZEJÍT. TAK TO ALE NENÍ, BÁRA JE MOJE VŠECHNO. NEUSTÁLE JÍ TO DÁVÁM NAJEVO, ALE ONA JAKOBY NA TO VŮBEC NEREAGUJE. CO VÍC MÁM JEŠTĚ UDĚLAT, ABYCH JÍ DOKÁZAL SVOU LÁSKU A VĚRNOST?

Bára byla mezitím, co Jakub volal v koupelně. Sprchovala se. Nechal vzkaz na záznamníku. Bára si ho přehrála celkem třikrát a po tváři jí steklo pár slz. TY JEHO ZATRACENÉ SCHŮZKY! JAK JÁ NENÁVIDÍM CELOU JEHO PRÁCI. Jakuba milovala jako ještě nikoho – spousta lidí si to sice říká, i když to tak není, ale u Báry a Jakuba to je jiné. On je sice o dost starší než Bára, má práci, je úspěšný. Bára je takové „nechtěné dítě“ – jak tomu s oblibou říká. Do školy chodí, kdy se jí zachce, známky vůbec neodpovídají představě jejich rodičů a vůbec, Bára chce být tak trošku nezávislá. Chce svobodu. Už od malička po ní touží. Od rodičů se odstěhovala a už pár měsíců bydlí u Jakuba v bytě.
Chvíle, kterou spolu ti dva tráví, je chvíle nekonečná. Jejich včerejší hádka byla úplně zbytečná. Báru chytl něco jako pocit méněcennosti, úplně šílela. A PROČ MĚ NIKDO NEMÁ RÁD? A PROČ JSOU VŠICHNI TAK DOBŘE A JÁ NEMÁM NIC? JSEM NULA! NIC! – apod. Každý už tenhle stav aspoň jednou zažil. Kromě Jakuba.

Jakub jako tělo bez duše sedí na schůzce s obchodními partnery. Myslí na Báru. CO ASI DĚLÁ? DOUFÁM, ŽE JE JÍ LÍP. UŽ ABYCH BYL U NÍ. POTŘEBUJI JI CÍTIT, CHCI JÍ OBEJMOUT A POLÍBIT.

Bára si uvařila čaj a došla k oknu. Dnešek byl úplně obyčejný den, nebe mělo více různých barev a vítr byl chvíli příjemně studený a chvíli tak teplý a nedýchatelný, až to bylo nepříjemné. Obvyklé pražské počasí. Oči měla skleněné a hlavu plnou myšlenek. PŘIJDE VEČER ANEBO TO ŘÍKAL JENOM PROTO, ABY MI UBLÍŽIL? ZA TU HÁDKU MŮŽU JÁ, CO KDYŽ SE SEMNOU CHCE ROZEJÍT? JEHO I MÍ PŘÁTELÉ SE NÁM SMĚJÍ, KDYŽ NÁS SPOLU VIDÍ. NESOUHLASÍ S NAŠÍM VZTAHEM - ALE CO, TO JE JENOM JEJICH PROBLÉM. JÁ JE K ŽIVOTU NEPOTŘEBUJU! MNĚ STAČÍ JAKUB! ALE, STAČÍM MU JÁ? TŘEBA HO TO SEMNOU UŽ NEBAVÍ. CHCE SEMNOU JEŠTĚ PO TOM VŠEM BÝT?

--- po pěti hodinách ---

Jakub má, padla! Poslouchat ty nekonečné hodiny pořád stejného člověka. ČLOVĚKA, KTERÝ SE PŘED VŠEMA LIDMA TAK ŠÍLENĚ PŘETVAŘUJE. „JÁ PRO VÁS CHCI JENOM DOBRO“ – NO JASNĚ, VŽDYŤ KDYŽ TO TEN OSEL ŘÍKAL, BYLO NA NĚM JASNĚ VIDĚT, JAKOU MU TO DĚLÁ OBTÍŽ. BYL PRŮHLEDNÝ JAK SKLO. Jakub nasedá do auta, do malého auta značky Peugeot a myslí na Báru. Už chce být u ní.

Bára nervózně přešlapuje bytem. UŽ TADY MĚL BÝT! ON NEPŘIJDE, JÁ TO VÍM! NEMILUJE MĚ! JÁ NEUNESU ROZCHOD! NÉ TEĎ, NÉ DNESKA! VŽDYŤ JÁ HO TAK MILUJU! BEZTAK UŽ MÁ VYHLÍDNUTOU NĚJAKOU JINOU MLADOU HUSU. ACH JO. TY MYŠLENKY MĚ ZABIJOU, JÁ UŽ NEMŮŽU! NEJRADŠI BYCH TŘÍSKLA HLAVOU O ZEĎ, ABYCH UŽ NA NIC NEMUSELA MYSLET. ABY SE MI TA MOJE VELKÁ HLAVA, PLNÁ BLBOSTÍ A MYŠLENEK ROZBILA A DALA MI UŽ KONEČNĚ POKOJ! JÁ CHCI BÝT JENOM ŠŤASTNÁ!

MÁM JÍ ZAVOLAT, NEMÁM JÍ ZAVOLAT?!

Bára čeká u telefonu, JE TO...TAK ZVLÁŠTNÍ POCIT, jakoby čekala, že zavolá, ale... NIC!

Nebudu jí volat, třeba spí nebo tam má kamarádku. Však jsem za chvilku tam.

Báru chytá zase ten pocit. Má chuť udělat něco, co jí té bolesti na srdci zbaví. Jde opět do koupelny. Cítí tu sílu, která se jí prohání tělem. V poličce vidí balíček žiletek. Stačí jednu vytáhnout a všechno trápení ukončit, utopit tu bolest – už na internetu četla tolik článků o sebevraždách spáchaných žiletkou. Nemá si náhodou stáhnout návod? Jakým směrem to má udělat?! Bude to bolet?

Jakuba mezitím zastaví kousek od jeho bytu kamarád Karel. „Tak co, jak pořád žiješ?“ptá se přátelsky. JE TO JEDINÝ ČLOVĚK PO DLOUHÉ DOBĚ, CO SE KE MĚ TAK CHOVÁ. NEMÁM HO NÁHODOU NĚKAM POZVAT? „Ale jo, daří se mi dobře. Co ty?“ „Monika mi právě oznámila, že čeká dítě. Hned to jdu do hospody oslavit.“ „Jé, tak to ti blahopřeju.“ „Hele Kubajs, nechceš jít semnou?“ MÁM JÍT, NEMÁM JÍT? MUSÍME SI S BÁROU PROMLUVIT! SLÍBIL JSEM JÍ, ŽE PŘIJDU. ALE ZASE, KAREL JE FAJN CHLAP. NEURAZÍ SE, KDYŽ ODMÍTNU? MUSÍM SI VYBRAT...

Bára si sedá na kraj vany. JAKUB POŘÁD NEJDE, JEŠTĚ TO STIHNU. MÁM TO UDĚLAT?

Jakub zaparkoval auto vedle velké nově zařízené bytovky. Jeden z bytů vlastní a bydlí v něm společně s Bárou. Bára je holka, kterou si, až bude plnoletá, chce vzít. Zamkl auto, zavřel oči a šel. VE KTERÉM Z BYTŮ VLASTNĚ BYDLÍM? CO TO JE SAKRA ZA POCIT, ŽE BYCH MĚL STRACH? Z ČEHO, VŽDYŤ ANI NEMÁM MÍT PROČ. SPÍŠ SE BOJÍM BÁŘINÉHO POHLEDU, MÁM STRACH Z CHVÍLE, KDYŽ VEJDU DO BYTU. KDYŽ SE ZA MNOU ZAVŘOU DVEŘE. MÁM TAM JÍT?

Bára se ještě pořád neodhodlala, ale cítila, že se konec blíží. Její ruka dostala novou energii a pevně sevřela žlutou žiletku nějaké zvláštní značky. Bude dost dobrá?

Jakub našel klíče a potichu odemkl dveře. NĚCO UVNITŘ MĚ SE HROZIVĚ CHVĚJE. SRDCE MI BUŠÍ. BARUŠKO, UŽ JSEM TADY!

Bára pouští vodu…sprchový kout je originální místo k ukončení života, ne? Žiletku pořád svírá velmi pevně. Je připravená.

ASI SE SPRCHUJE, POČKÁM NA NI V OBÝVÁKU. ANEBO, CO KDYBYCH ŠEL ZA NÍ. SPOLEČNÁ SPRCHA NEMŮŽE PŘECE NIC ZKAZIT, HM? DOUFÁM, ŽE SI NECHALA ODEMČENO. Jakub se svlékl, vzal za kliku a otevřel dveře. Bára byla otočená. Voda byla hlasitá, vůbec ho neslyšela. Snažil se jít potichu.

SBOHEM JAKUBE...

V tom jí Jakub lehce pohladil po zádech a políbil jí na krk. Bára sebou trhla, žiletku upustila a otočila se. Tvář měla bledou a oči uplakané. „Miluju tě, lásko. Chtěl bych se ti omluvit, nějak jsem si neuvědomil, co říkám. Mrzí mě, že ses cítila tak mizerně. Já tě ale strašně miluju, to přece víš,“řekl a znovu jí políbil. Tentokrát na rty. Bára nic neříkala. Jeho rty byly ty nejkrásnější… jeho polibky patřily jenom jí. Cítila to a věděla.

JAK JSEM SE KDY VŮBEC MOHLA CHTÍT ZABÍT? VŽDYŤ MĚ MILUJE!

JÁ JSEM VĚDĚL, ŽE TO BUDE V POŘÁDKU. PATŘÍME K SOBĚ!

Tenhle příběh končí, ale zamyslete se nad tím aspoň chvilku. Jejich láska byla vážně velká. Jakub si místo kamaráda vybral ji, Báru. Šel za ní a přišel právě včas. Ona ho milovala tak, že byla schopna si i vzít život. Naštěstí to nestihla. Co by se ale stalo, kdyby odešel s Karlem slavit brzké narození jeho potomka? Láska je těžká, ale výběr je vždy jen na nás. Ve všem, to si pamatujte.

„Myslet lze jen rozumem, ale chápat jen srdcem.“