Smutné příběhy..

A je tu zase ta půlnoc. Sakra. A to jsem si řek, že nejpozději v 10 hodin si půjdu lehnout. A zase nic. Někdo by si šel lehnout teď, dokud je čas, ale já ne. Musím dodělat ty zatracené papír. Zas hazarduji ze svým životem. Mám toho moc. Pokaždé je to tak a já se nikdy nepoučím.

Asi bych měl jít rozsvítit velké světlo, proto že malá lampička na stole mi určitě nebude stačit. Pomalu se zvedám ze židle a jdu k vypínači, který je u dveří a v tom....

... zhasla lampička na stole s já slyším ten dětský smích. Něco malého kolem mě proběhlo a já se rychle otočil. Byl jsem na půli cesty k vypínači. Jen dva metry mi scházely. Musel jsem se rychle rozhodnout jestli se vrátit ke stolu a rozsvítit malou lampičku a nebo velké světlo. A znova ten smích. Rozběh jsem se ke dveřím. Mačkám vypínač ale nic. Nereaguje. Znova kolem mě něco proběhlo. V místnosti je jen lehce vidět. Mám strach. Zkouším vzít za kliku, ale dveře nejdou otevřít. Slyším smích, dětský smích. Otočil jsem se do místnosti a kolem mě zase něco proběhlo. Vypadalo to jako malé dítě. Lomcuji dveřmi co to jde. Začínám křičet snad mě někdo uslyší, ale nic.

Snažím se uklidnit a jasně myslet. Jde to těžko. Ještě je možnost, ano ještě je. Ve stole mám přece ještě baterku. Rozhlédnu se po místnosti a ve tmě se snažím zachytit kde to stvoření právě je. Nic nevidím. Stůl je ode mě 4 metry. Rozbíhám se. Ale v půli cesty jsem se o něco zakop. Ležím na zemi a slyším jak mi kolem hlavy proběhly dětské nohy. Pomalu se zvedám a pokračuji ke stolu. Otevírám zásuvku jak nejrychleji to jde a hledám baterku, ale není tu. Jsem zoufalý. Otevírám další zásuvku a pořád nic. Snad leží na stole. Ano, tam přece musí být, kam jinam by se poděla. Hmatem prohledávám stůl, ale nic. V tom jsem si vzpomněl, že si jí půjčovala včera moje žena. To je konec.

Náhle můj pohled zaujme okno. Ano okno cesta ven. Za zády slyším znovu ten smích. Musím se rychle rozhodnout co teď. Zůstat tady a zemřít, nebo risknout a skočit z okna. Slyším za sebou těžké kroky jak dopadají na podlahu. Pomalu se přibližují. Nemám na vybranou musím vyskočit. Rozbíhám se k oknu. Najednou se na mé tváři vytvořil zděšený výraz, když v okenní tabulce vidím tvář toho kdo mě pronásleduje. Z hrůzou proskakuje okenní tabulí a padá...

Druhý den rána.

Policejní auto přijíždí k domu. Nad branou je nápis Pohřební ústav.

"Od té doby co mu umřela žena tvrdil, že ho něco pronásleduje." Řekl první policajt, když přijížděli k domu, kde stálo několik lidí.

"Tvrdil že to co ho pronásleduje, že mu zabilo rodinu."

"Jo, on sám je zabil." řekl hořce druhý policista.

Auto zastavilo a oba muži vystoupili. Na chodníku před domem leželo pořád jeho tělo. A jeho oči byly zděšené a stále jako by hleděli na někoho kdo tam stál, ale nikdo jiní ho nevyděl.

Smrt.