Smutné příběhy..

Přestože ještě pořád svítí sluníčko,je docela chladno,ale ty mě svým objetím zahříváš..Sedíme si tam tak na lavečce a do ucha se mi vkrádají tvoje slovíčka : Miluji Tě!.. na tváři mi zahraje úsměv a je mi dobře jako nikdy.Chtěla bych tu s tebou pořád sedět...klidně až do konce světa.Prsty se mě jemně dotýkáš na tváři.Své krásné kaštanové oči ulpí pohledem na mých.Potom pomaloučku přikládáš své rty k mým a já se můžu radostí a blahem zbláznit.Je to tak nádherný pocit.Můj sen se konečně splnil.Radostí se rozpláču.Podíváš se na mě smutným pohledem a zeptáš se "Copak se stalo beruško?Něco jsem udělal špatně.nebo tě něco trápí?"

"Nene,ty za to nemůžeš..jen...konečně se mi splnilo to co jsem si v životě nejvíc přála.Něco co se díky tobě splnilo.Děkuju Ti miláčku!"..

"To bych já spíš měl poděkovat tobě za to,že jsi a prostě jak moc jsi mi pomohla.Snad nikdy ti to nezplatím.Jsi můj život.Srdíčko,které jsem ti daroval a teď tluče v tobě.Ty jsi právě ten jedinečný a jediný človíček,co si tohle zaslouží.Miluji Tě"

"Já tebe taky..."

A naše rty se zase spojí.Přitiskneš si mě blíž k sobě.Jako by jsi taky něchtěl,aby tahle chvíle někdy zkončila.Ani jeden z nás bohužel neví,co ještě hrozného se stane.A tak se usmíváme,protože lidé,kteří okolo nás procházejí,se na nás tak nějak divně koukají...Hodiny na věži odbíjejí osm hodin.Ach,strašně to ubíhá.Chci ten čas aspon na chvíli zastavit,zapomenout,že nějaký vůbec existuje,ale proklouzává mi mezi rukama.No jo,nedá se nic dělat.Budeš už muset jít.Tak tě aspoň doprovodím.Jdeme spolu ruku v ruce,prsty zapletené..Najednou mám pocit,že se musíš ještě chvíli zdržet.Jako by mi něco říkalo,ať ještě nejedeš.

"Beruško,já už opravdu musím.Doma mě čekají a příště by mě nemuseli pustit.Neboj se lásko,nic se mi nestane.Opravdu.Slibuju Ti to!

A večer si zavoláme ju?"

"Tak dobře,ale vážně na sebe dávej pozor.Mám špatný pocit" a zamračím se.Rty roztáhneš do úsměvu."No jo ty tvoje předtuchy,žádná se nesplní,jakože jsi MOJE!"

"Tak jo,když myslíš.Večer ti teda brnknu,nebo víš co,rači mi zavolej jak jsi dojel ju?Tak pá,Miluji Tě broučku"

a políbím tě.Naposledy.

"Taky Tě Miluji a budu na tebe myslet"

Poslední Miluji Tě co vyšlo z tvých úst.Poslední obětí a pohlazení.

Potom nastupuješ do autobusu.Jak už tam sedíš,tak dáš ruce na sklo do tvaru srdíčka.Nevím proč,ale po tváři mi steče další slza.Tak trpce hořká.Ale ty už ji nevidíš,protože autobus se rozjede a NAPOSLEDY si zamáváme.

Když jdu domů,uklidňuju se,že se přece nic nemůže stát.Přesně jako jsi říkal ty.Ale doma i po pár hodinách jsem nervozní.Už dávno jsi měl volat,ale nezavolal.Tak jsem to tedy zkoušela já a ..nic..Hlavou mi lítají různé myšlenky.Jakmile projdu kuchyní,kde jsou puštěné zprávy,zaslyším slova nehoda autobusu s vlakem.Srdce mi buší o závod.

"Je tu mimořádné zpravodajství.Dnes večer v 20:45 hodin se stala nešťastná nehoda.Srazil se totiž vlak s autobusem .Ještě zatím nevyřešnou příčinou vjel řidič autobusu do kolejí.V autobuse bylo 15 cestujících z toho 10 zraněných a bohužel pět cestujících nepřežilo.Toto jsou jejich fotky." na obrazovce proběhne pár fotek lidí které ani neznám,ale až pátá poslední,kdy jsem si myslela,že se tam neobjevíš,byla ta tvoje.Chtělo se mi křičet.Srdce,tvoje srdíčko,mi pukalo bolestí a z očí se nezastavitelně řinuly prameny slz."Pr..proč zrovna ty?!Já..to nechápuu.Neee to nemůže být pravda!!Slíbil jsi mi,že se nic nestane,tak proč se to muselo stát tobě!Přece tě tu ještě potřebuju.To nemůže být pravda,nemůže.."

Ale bohužel byla...

Ještě teď tu stojím nad tvým hrobem a pokládám na něj tmavě rudou růže.Naše nejoblíbenější kytka.Vzpomínám na ten osudný den,na to co bylo ještě před tím rozhodujícím okamžikem.A odcházím s pocitem,že se sejdem a pak už nás nic nebude moct rozdělit..Jsem rozhodnutá..vběhnu do silnice a pak jen slyším škřípění kol a zpovzdálí nějaké hlasy jak říkají "Tak dělejte něco,vždyť umře!.."

Dál vidím jen nějaké světlo a pak tebe..šťastná se k tobě rozeběhnu a políbím tě.."Promiň mi to lásko..teď už tě nikdy neopustím...už nikdy..."

Už budem na vždy spolu.