Šílená
16. 8. 2007
Rozhodl jsem se napsat svůj příběh. Ano, vždycky mě bavilo psát, ale
nikdy mi nikdo nic nevydal...jenže teď...teď se stalo něco, co stojí za
to si přečíst. Nikdy bych neřekl, že v mém životě dojde k něčemu tak
zvláštnímu. Abych se představil, má jméno je Nick Hamilton, žiji už od
narození v Anglii, v malebném městě jménem Windsor. Ze svého domu mám
výhled na Windsor Castle, což je největší obývaný hrad na světě. Kolem
protéká řeka Temže...je tady opravdu hezky. Mé ženě Shiře se tady moc
líbí. Oba jsme ještě mladí a kdysi jsme plánovali, že budeme cestovat
po světě, ale jakmile jsme poznali Windsor, změnili jsme názor. Chceme
tady zůstat. Přejeme si, aby tady vyrůstali i naše děti, kterých doufám
bude hodně...
Jednoho chladného deštivého dne, přesně před rokem na podzim, jsem pozoroval z okna, jak se hustá mlha plazí k hradu a vznáší se nad řekou. Byl to mrazivý pohled, přiváděl mě k depresivním myšlenkám, které ale rozptýlila Shira.
"Miláčku? Na co se tam pořád díváš?"
"Na nic, jen mě zaujala ta mlha. Je to tady hezčí, když svítí slunce..."
"Všude je to hezčí, když svítí slunce, Nicku. Nechceš mi pomoct s obědem?"
"Jistě, už letím!"
V tom jsem si však povšiml nějaké postavy, prodící se mlhou. Přibližovala se, až jsem si nakonec všiml, že je to nějaká mladá žena. Měla na sobě jen krátké šaty s rukávy, což v té zimě nebylo zrovna to nejvhodnější oblečení.
"Miláčku, podívej! Nějaká ženská v letních šatech!"
Shira vyhlédla z okna.
"Musí jí být zima..."
"To teda musí...mě je zima i v zimní bundě..."
"Hmmm...třeba je otužilá. Pojď mi nakrájet tu zeleninu do polévky..."
Ještě jsem pohlédl na tu ženu...zakopla a spadla. Hned se však postavila a šla dál...
Potom někdo zaklepal. Ne, někdo přímo bušil jako o život. Šel jsem otevřít, zatímco Shira vařila polévku. Za dveřmi stála ta žena. Byla celá špinavá, šaty měla roztrhané, tmavé kruhy pod černýma, vyhaslýma očima, rozpraskané rty, obličej jí z části zakrývaly hnědé, nad rameny střižené a zacuchané vlasy. Byla asi o hlavu menší než já, nemohlo jí být víc než dvacet let. Vypadala hrozně vyčerpaně.
"Pomozte mi..." zašeptala znaveně a na chvíli se mi zazdálo, že snad omdlí. To se nestalo. Shira se přišla podívat, kdo to přišel a sama se divila.
"Co se vám stalo?" zeptal jsem se, ale žena se jen nepřítomně porozhlédla po domě.
"Prosím, pomozte...."
"Kdo je to?" zeptala se Shira.
"Nevím." odpověděl jsem. "Jak se jmenujete?"
"Pomozte mi...jsou všude..."
"Kdo?"
"Prosím..."
"Miláčku?" ozvala se Shira ustaraně. "Nezavoláme doktora?"
"Ne!" vykřikla náhle neznámá cizinka. "To nedělejte, prosím! Prosím!" rozplakala se. "Oni nic nechápou...nic..." hlas jí vypadával, zněla zoufale, prosila, ať jí pomůžeme. Shira ji tedy zavedla do kuchyně a přinesla jí talíř zeleninové polévky.
"Tady máte...zahřejte se, musíte být promrzlá."
Žena se však polévky ani nedotkla. Jen seděla, hleděla někam do neznáma a plakala. Zírali jsme na ni.
"Ehmm...jak se jmenujete?" zeptala se Shira.
"Katrin." pískla žena mdle. "Mendevis."
"To je příjmení?"
"Ano..."
"A co se vám stalo, Katrin?"
Katrin začala plakat mnohem žalostněji. Sklonila hlavu do dlaní a vzlykala.
Shira na mně významně pohlédla. Šli jsme spolu bokem.
"Já ti nevím, Nicku, možná bychom měli zavolat toho doktora."
"Nechme ji, ať se uklidní, a potom uvidíme. Pochybuji, že někam uteče..."
"No dobře, ale zdá se mi divná...zajímalo by mně, co se jí stalo. Myslíš, že ji někdo znásilnil?"
"Nevím, ale říkala, že jsou všude...koho nebo co tím myslela, to už netuším."
Vrátili jsme se ke Katrin.
"Zkuste něco sníst." pobízeli jsme ji, ale ona nás vůbec neposlouchala.
"Pomozte mi...oni jsou všude...všude..."
"Kdo?" začínala mi docházet trpělivost.
"No přece oni...pronásledují mě! Pomoc!"
Zhluboka jsem se nadechl. Zdálo se mi, že Katrin je šílená, že je nemocná, že to nemá v hlavě v pořádku. Na okamžik jsem zalitoval, že jsem ji vůbec pustil do domu.
"Pomůžeme vám, ale musíte nám říct, co se stalo."
Povšiml jsem si Katrininy snahy se uklidnit. Pak zavzlykala:
"Pronásledují mě...až z Londýna...tam se objevili poprvé...když mi bylo pět...stíny...přízraky..."
Shira zasténala a pohlédla na mně.
"Zdá se mi to zvláštní..." obrátila se ke Katrin. "Jaké přízraky?"
"Nevím, co jsou zač, ale chtějí mě...chtějí mou duši..." její pohled byl nepřítomný. Tehdy jsem si byl jist, že je psychicky narušená. Má žena vstala ze židle a pronesla:
"Měla byste se jít umýt a vyspat se. Potom nám řeknete víc...." Popadla Katrin za paži a vedla ji do koupelny. Něco jí říkala, ale to jsem neslyšel.
"Neměl si ji tady vůbec pouštět!" řekla mi Shira, když jsme spolu večeřeli. "Jsem si jistá tím, že je šílená. A jestli zítra neodejde, zavolám doktora nebo policii."
"Miláčku, myslím, že to nebude tak horké...chvíli u nás zůstane, a až se dá zase dohromady, vypustíme ji zase ven. Taky netoužím po tom, aby se nám tu bůhví jak dlouho zabydlovala..."
"Já nechci, aby tady zůstavala. Chci, aby okamžitě odešla. Nepřeji si mít v domě šílence!"
"Ale no tak, uklidni se. Podle mně bude neškodná. Možná je to feťačka."
"Ještě to by scházelo...drogy!"
"Já vím...mně se taky zrovna nelíbí, ale co když ji vyhodíme v takovém stavu a něco se jí stane?"
"Mám z ní špatný pocit. Přinesla sebou špatnou atmosféru..."
"Jo, rozumím." Chápal jsem svou ženu. Katrin se mi opravdu moc nezamlouvala, ale nechtěl jsem vyhodit na ulici někoho v tak ubohém stavu.
"Půjde odsud co nejdříve..."
Náhle se ozval z dočasného Katrinina pokoje běsný křik.
"Vidíš?!" vyjekla Shira. "Je to cvok!"
Vstal jsem a běžel za ní, zprudka jsem otevřel dveře a zarazil se. Katrin seděla uprostřed pokoje, rukama si tiskla kolena k tělu a ječela. Na chvíli se mi zazdálo, že se kolem ní vznáší nějaký čirý mlžný opar, ale ten hned po mém příchodu zmizel a Katrin zmlkla. Celá se třásla.
"Co se děje?"
Rozplakala se.
"Jsou tady! Už tady jsou!!!"
"Slečno...nikdo tady není! Já nikoho nevidím!!!"
"Zmizeli." pípla. Začala se uklidňovat.
"Běžte spát. Nikdo tady není..."
Katrin náhle prudce vstala ze země a přiskočila ke mně.
"Ty to nechápeš! Jsou se mnou, pořád mě pronásledují! Nevím, jak se jich zbavit." Byla pořád blíž a blíž. Jemně jsem do ní strčil. Zapotácela se a ustoupila.
"Dostanou i vás...vím to...přišli nás zničit..."
"Nevím, o čem to mluvíte." Zabouchl jsem dveře a vrátil se za nervózní Shirou...
V příštích dnech byla Katrin docela klidná, jen občas mluvila trochu z cesty. Už jsme ji ani neposlouchali. Shira mi navrhovala, ať ji už vyhodím, nebo to udělá sama, ale Katrinin stav se mi ještě nazdál natolik dobrý, aby se mohla sama někde potulovat. Nechal jsem ji tedy ještě u nás, což byla chyba.
Jednoho večera jsme se se Shirou dívali na televizi, když jsme zase uslyšeli z Katrinina pokoje šílený křik. Nevšímali jsme si toho. Katrin občas křičela, ale tentokrát byl její křik něčím děsivější....byl výraznější a naléhavější....stále sílil.
"Mohla by už konečně držet hubu?!" vyštěkla má žena. "Mám ji plné zuby!"
"Dobře....zítra půjde. Taky mi už leze na nervy." Byl jsem rozhodnutý ji vyhodit, tohle už bylo moc.
Křik nabral na intenzitě a pak náhle utichl.
"Konečně." poznamenala Shira. "Snad už bude zticha..."
Ano, celou noc se neozvala ani hláska....
Ráno jsem vstal a ihned jsem zabušil na Katrinin pokoj. Chtěl jsem ji oznámit, že je už u nás dlouho a bylo by vhodné, kdyby zase šla, jenže mi nikdo neotevřel a ani se nikdo neozval. Zabušil jsem znova.
"Katrin? To jsem já, Nick..." Nic.
"Co se děje?" zeptala se Shira, která se náhle objevila za mnou.
"Nevím, neozývá se."
"Katrin?" zavolala má žena, ale ani jí se Katrin neozvala. Rozhodl jsem se tedy pokoj otevřít...
Když jsme vstoupili dovnitř, čekal nás velký šok. Katrin ležela na posteli v roztrhané košili, byla celá od krve a byla mrtvá. V očích měla nepopsatelnou hrůzu...její obličej byl bílý jako křída a temné oči zcela vybledlé. Shira zaječela.
"Neměli jsme ji tu nikdy pouštět!!! Ach bože!!!"
"Uklidni se, miláčku..." Snažil jsem se ji utěšit, ale nebylo to nic platné.
Museli jsme zavolat policii. Přijel i lékař, najednou se v našem domě objevilo spoustu lidí....příčina smrti byla neznámá. Katrin prostě zemřela. Třeba ji něco vážně pronásledovalo...třeba ji to vážně zabilo....a třeba je to teď v našem domě...
Jednoho chladného deštivého dne, přesně před rokem na podzim, jsem pozoroval z okna, jak se hustá mlha plazí k hradu a vznáší se nad řekou. Byl to mrazivý pohled, přiváděl mě k depresivním myšlenkám, které ale rozptýlila Shira.
"Miláčku? Na co se tam pořád díváš?"
"Na nic, jen mě zaujala ta mlha. Je to tady hezčí, když svítí slunce..."
"Všude je to hezčí, když svítí slunce, Nicku. Nechceš mi pomoct s obědem?"
"Jistě, už letím!"
V tom jsem si však povšiml nějaké postavy, prodící se mlhou. Přibližovala se, až jsem si nakonec všiml, že je to nějaká mladá žena. Měla na sobě jen krátké šaty s rukávy, což v té zimě nebylo zrovna to nejvhodnější oblečení.
"Miláčku, podívej! Nějaká ženská v letních šatech!"
Shira vyhlédla z okna.
"Musí jí být zima..."
"To teda musí...mě je zima i v zimní bundě..."
"Hmmm...třeba je otužilá. Pojď mi nakrájet tu zeleninu do polévky..."
Ještě jsem pohlédl na tu ženu...zakopla a spadla. Hned se však postavila a šla dál...
Potom někdo zaklepal. Ne, někdo přímo bušil jako o život. Šel jsem otevřít, zatímco Shira vařila polévku. Za dveřmi stála ta žena. Byla celá špinavá, šaty měla roztrhané, tmavé kruhy pod černýma, vyhaslýma očima, rozpraskané rty, obličej jí z části zakrývaly hnědé, nad rameny střižené a zacuchané vlasy. Byla asi o hlavu menší než já, nemohlo jí být víc než dvacet let. Vypadala hrozně vyčerpaně.
"Pomozte mi..." zašeptala znaveně a na chvíli se mi zazdálo, že snad omdlí. To se nestalo. Shira se přišla podívat, kdo to přišel a sama se divila.
"Co se vám stalo?" zeptal jsem se, ale žena se jen nepřítomně porozhlédla po domě.
"Prosím, pomozte...."
"Kdo je to?" zeptala se Shira.
"Nevím." odpověděl jsem. "Jak se jmenujete?"
"Pomozte mi...jsou všude..."
"Kdo?"
"Prosím..."
"Miláčku?" ozvala se Shira ustaraně. "Nezavoláme doktora?"
"Ne!" vykřikla náhle neznámá cizinka. "To nedělejte, prosím! Prosím!" rozplakala se. "Oni nic nechápou...nic..." hlas jí vypadával, zněla zoufale, prosila, ať jí pomůžeme. Shira ji tedy zavedla do kuchyně a přinesla jí talíř zeleninové polévky.
"Tady máte...zahřejte se, musíte být promrzlá."
Žena se však polévky ani nedotkla. Jen seděla, hleděla někam do neznáma a plakala. Zírali jsme na ni.
"Ehmm...jak se jmenujete?" zeptala se Shira.
"Katrin." pískla žena mdle. "Mendevis."
"To je příjmení?"
"Ano..."
"A co se vám stalo, Katrin?"
Katrin začala plakat mnohem žalostněji. Sklonila hlavu do dlaní a vzlykala.
Shira na mně významně pohlédla. Šli jsme spolu bokem.
"Já ti nevím, Nicku, možná bychom měli zavolat toho doktora."
"Nechme ji, ať se uklidní, a potom uvidíme. Pochybuji, že někam uteče..."
"No dobře, ale zdá se mi divná...zajímalo by mně, co se jí stalo. Myslíš, že ji někdo znásilnil?"
"Nevím, ale říkala, že jsou všude...koho nebo co tím myslela, to už netuším."
Vrátili jsme se ke Katrin.
"Zkuste něco sníst." pobízeli jsme ji, ale ona nás vůbec neposlouchala.
"Pomozte mi...oni jsou všude...všude..."
"Kdo?" začínala mi docházet trpělivost.
"No přece oni...pronásledují mě! Pomoc!"
Zhluboka jsem se nadechl. Zdálo se mi, že Katrin je šílená, že je nemocná, že to nemá v hlavě v pořádku. Na okamžik jsem zalitoval, že jsem ji vůbec pustil do domu.
"Pomůžeme vám, ale musíte nám říct, co se stalo."
Povšiml jsem si Katrininy snahy se uklidnit. Pak zavzlykala:
"Pronásledují mě...až z Londýna...tam se objevili poprvé...když mi bylo pět...stíny...přízraky..."
Shira zasténala a pohlédla na mně.
"Zdá se mi to zvláštní..." obrátila se ke Katrin. "Jaké přízraky?"
"Nevím, co jsou zač, ale chtějí mě...chtějí mou duši..." její pohled byl nepřítomný. Tehdy jsem si byl jist, že je psychicky narušená. Má žena vstala ze židle a pronesla:
"Měla byste se jít umýt a vyspat se. Potom nám řeknete víc...." Popadla Katrin za paži a vedla ji do koupelny. Něco jí říkala, ale to jsem neslyšel.
"Neměl si ji tady vůbec pouštět!" řekla mi Shira, když jsme spolu večeřeli. "Jsem si jistá tím, že je šílená. A jestli zítra neodejde, zavolám doktora nebo policii."
"Miláčku, myslím, že to nebude tak horké...chvíli u nás zůstane, a až se dá zase dohromady, vypustíme ji zase ven. Taky netoužím po tom, aby se nám tu bůhví jak dlouho zabydlovala..."
"Já nechci, aby tady zůstavala. Chci, aby okamžitě odešla. Nepřeji si mít v domě šílence!"
"Ale no tak, uklidni se. Podle mně bude neškodná. Možná je to feťačka."
"Ještě to by scházelo...drogy!"
"Já vím...mně se taky zrovna nelíbí, ale co když ji vyhodíme v takovém stavu a něco se jí stane?"
"Mám z ní špatný pocit. Přinesla sebou špatnou atmosféru..."
"Jo, rozumím." Chápal jsem svou ženu. Katrin se mi opravdu moc nezamlouvala, ale nechtěl jsem vyhodit na ulici někoho v tak ubohém stavu.
"Půjde odsud co nejdříve..."
Náhle se ozval z dočasného Katrinina pokoje běsný křik.
"Vidíš?!" vyjekla Shira. "Je to cvok!"
Vstal jsem a běžel za ní, zprudka jsem otevřel dveře a zarazil se. Katrin seděla uprostřed pokoje, rukama si tiskla kolena k tělu a ječela. Na chvíli se mi zazdálo, že se kolem ní vznáší nějaký čirý mlžný opar, ale ten hned po mém příchodu zmizel a Katrin zmlkla. Celá se třásla.
"Co se děje?"
Rozplakala se.
"Jsou tady! Už tady jsou!!!"
"Slečno...nikdo tady není! Já nikoho nevidím!!!"
"Zmizeli." pípla. Začala se uklidňovat.
"Běžte spát. Nikdo tady není..."
Katrin náhle prudce vstala ze země a přiskočila ke mně.
"Ty to nechápeš! Jsou se mnou, pořád mě pronásledují! Nevím, jak se jich zbavit." Byla pořád blíž a blíž. Jemně jsem do ní strčil. Zapotácela se a ustoupila.
"Dostanou i vás...vím to...přišli nás zničit..."
"Nevím, o čem to mluvíte." Zabouchl jsem dveře a vrátil se za nervózní Shirou...
V příštích dnech byla Katrin docela klidná, jen občas mluvila trochu z cesty. Už jsme ji ani neposlouchali. Shira mi navrhovala, ať ji už vyhodím, nebo to udělá sama, ale Katrinin stav se mi ještě nazdál natolik dobrý, aby se mohla sama někde potulovat. Nechal jsem ji tedy ještě u nás, což byla chyba.
Jednoho večera jsme se se Shirou dívali na televizi, když jsme zase uslyšeli z Katrinina pokoje šílený křik. Nevšímali jsme si toho. Katrin občas křičela, ale tentokrát byl její křik něčím děsivější....byl výraznější a naléhavější....stále sílil.
"Mohla by už konečně držet hubu?!" vyštěkla má žena. "Mám ji plné zuby!"
"Dobře....zítra půjde. Taky mi už leze na nervy." Byl jsem rozhodnutý ji vyhodit, tohle už bylo moc.
Křik nabral na intenzitě a pak náhle utichl.
"Konečně." poznamenala Shira. "Snad už bude zticha..."
Ano, celou noc se neozvala ani hláska....
Ráno jsem vstal a ihned jsem zabušil na Katrinin pokoj. Chtěl jsem ji oznámit, že je už u nás dlouho a bylo by vhodné, kdyby zase šla, jenže mi nikdo neotevřel a ani se nikdo neozval. Zabušil jsem znova.
"Katrin? To jsem já, Nick..." Nic.
"Co se děje?" zeptala se Shira, která se náhle objevila za mnou.
"Nevím, neozývá se."
"Katrin?" zavolala má žena, ale ani jí se Katrin neozvala. Rozhodl jsem se tedy pokoj otevřít...
Když jsme vstoupili dovnitř, čekal nás velký šok. Katrin ležela na posteli v roztrhané košili, byla celá od krve a byla mrtvá. V očích měla nepopsatelnou hrůzu...její obličej byl bílý jako křída a temné oči zcela vybledlé. Shira zaječela.
"Neměli jsme ji tu nikdy pouštět!!! Ach bože!!!"
"Uklidni se, miláčku..." Snažil jsem se ji utěšit, ale nebylo to nic platné.
Museli jsme zavolat policii. Přijel i lékař, najednou se v našem domě objevilo spoustu lidí....příčina smrti byla neznámá. Katrin prostě zemřela. Třeba ji něco vážně pronásledovalo...třeba ji to vážně zabilo....a třeba je to teď v našem domě...
Náhledy fotografií ze složky Pár dalších obrázků
och
(eisblumen, 2. 12. 2009 23:05)