Smutné příběhy..

Cítím ve vzduchu vodu. Asi bude pršet. Vlhko mi leze do mozku a roztáčí kolo vzpomínek. Ležím na přidělené posteli v pokoji číslo 3, dýchám s volností vzduch páchnoucí dějinami a únava mi vrtá do vzpomínek okénko naděje. Stíny světa tančí na starých zdech svoji mazurku, venkovní světla problikávají sem do těch smutných pokojů svoje signály a já ležím, jako ostatně už několik let na staré, rozvrzané, bíle natřené posteli a vzpomínám na slunce, na ranní probuzení v trávě, na hudbu lesa, na tanec větru s podzimním listím. Na svobodu. Na lásku a touhu. Na vášeň. Na ni.

Nespavost mě ničí, sestřičky mi sice dávají léky na spaní, ale já je zdárně pohřbívám v kaktusu. Je zajímavé, jak se od té doby, co inhaluje do kořenů léky, vyspravil. Stojím u okna, kouřím poslední cigaretu, koukám do noční obory a zkoumám v negativu hvězdné oblohy polohu obratníku Raka. Proužek dýmu cigarety kreslí mezi světlem a tmou cestičku do nebe. Ještě nedávno bych přijal výzvu a po té cestě vykročil. Ještě nedávno jsem chtěl ukončit to věčné bloudění tmou a utopit se v bahnitém dně našeho rybníka. Být uprostřed všech svých snů, uprostřed lesa s výhledem na zámek, blízko větru a ranního vánku. Ještě nedávno mě táhla myšlenka zničit to tělo, které mě vězní už od 17 let. Myšlenka na Boha a jeho blízkost mě fascinovala, ukájel jsem se v představě, že mu můžu být blíž. Každou vydanou kapkou krve z mého těla jsem postupoval po schůdkách k nebeským branám, až mě jednou našli v bezvědomí, s rozřezaným tělem a podlitinami. Z tváře mi vycházel sebeuspokojující blažený výraz, jako bych snil pohádku života. Po probuzení jsem si na nic nepamatoval, jen vím, že mi bylo báječně, jako bych se miloval celou noc s báječnou ženskou. Nicméně to nebylo první milování s Bohem. Po několika nezdařených orgasmech s anděly jsem byl převezen do ústavu sociální péče pro muže s mentálním postižením. I když jsem mentálním postižením netrpěl, přesto se mě tu ujali, jako bych byl jedním z nich. Údajně to bude pobyt na přechodnou dobu, říkala matka. Za těch 20 let, co tu jsem, tady byla pouze dvakrát. Před 10ti lety vzala kramle k Bohu. Nechali si mě tu nejspíš na pořád, stejně bych neměl kam jít. 20 let jsem už tady, koukám z okna, svět vidím z autobusu a nudím se. Tak moc se nudím. Za ty roky jsem nenašel cestičku k Bohu. Ale našel jsem smysl a směr. Našel jsem lásku. Při té vzpomínce jsem nahmatal v kapse županu dopis a pevně jsem ho sevřel v dlani, aby ani slovíčko, ba ani písmenko neuteklo do spárů noci.

Snad bylo jaro, možná podzim, už ani nevím. Opět jsem stál u plotu, který rozděloval svět na dvě poloviny a zahleděně se koukal na kachny, které odpočívaly na rybníku. Jak moc jsem si tenkrát přál být kachnou. Směšně jsem si představoval sebe obaleného do peří, když mě vyrušil zvonivý hlas plný kořeněných slov. Začal jsem očima pátrat po tom zvuku a uviděl jsem ji. Malou, rozčepýřenou, s očima jako dva velké drahokamy. Stála, no stála, spíš poskakovala, dupala a nadávala. Lidi, jak ta uměla nadávat! Trhala ze sebe řetízky, škubala za tričko a mlátila hlavou do stromu. To mě vyděsilo, snad poprvé mě vyděsilo, že si někdo ubližoval. Začal jsem na ni pokřikovat;Hej, počkej, co, co, co to děláš;Všimla si mě. Koukla na mě těma šibalskýma očima, prohrábla si vlasy a drzým krokem zamířila ke mně. K bláznovi za plotem. Bylo mi trapně. Při pohledu do jejích očí jsem se topil. Chytla se plotu hned vedle mé ruky, stoupla si na špičky, podívala se mi do očí a vypustila větu, kterou jsem si zamiloval;Co, co, co? Neumíš mluvit, nebo co, co, co; Začal jsem se nekontrolovatelně smát. Ona se ani nepozastavila nad tím, že jsem postava za plotem, že jsem 20 let zavřený, sám sobě si nebezpečný blázen. Jak já ji měl hned od prvního setkání rád, ona se mi drze nastěhovala do srdce, neptala se, neprosila. Ty jsi jako chovanec, proč? Vypadáš normálně; vyzvídala. Já jen s úsměvem pokyvoval hlavou, řekl jsem jí, kdo jsem, proč tu jsem. Ona seděla zády k plotu, podkolenky stočené na kotnících, sukni vytaženou pod zadkem a k tomu žmoulala v ústech kus trávy a pískala si jakousi ohranou melodii a já jen povídal a povídal. Ani nevím, jestli mě vnímala. Vlastně ani nevím, proč jsem najednou začal povídat svoji životní dráhu, končící v těchto prostorách v 17-ti letech. Vlna upřímnosti k tomuto 15-tiletému děvčátku mě až šokovala. Zarazilo mě to. Zkoušel jsem se jí zeptat, co se jí přihodilo, abych nemluvil jen sám o sobě. Proč, proč jsi se, tam u toho stromu; Oba dva jsme vybuchli smíchy. Jedoucí rezavý kombajn neměl v boji s jejím smíchem šanci. Proč; zeptala se sama sebe,;protože jsme prohráli turnaj ve fotbale. No, jestli by tě to nenaštvalo, hňup jeden, říkám nahraj, nahraj, a on ne, nenahrál a my prohráli, ale už mě to nemrzí, co to je proti tvým trampotám, vždycky sem utíkám od problému, miluji tenhle les, miluji, když si vítr hraje s listy mariáš, když vlnky naráží na břeh. Miluji ten chrám.

Jednou tam budu mít svatbu, vážně, opravdu! Je tam nádherně, byl jsi tam? Znáš tu bránu, tam na konci lesa? Co je za ní? Moc mluvím, já vím. Ale tebe neznám, neviděla jsem tě tady ještě nikdy, proč nechodíš ven? Můžeš za plot?Vtom vstala a řekla;Jsi fajn, přijdeš zítra?A já jen s přiblblým úsměvem pokýval hlavou, zamával a ještě dlouho tam stál a zíral na stvoření, které mi přeťalo dráhu života.

Od toho setkání jsem chodil k plotu každý den a vyhlížel, kdy se přiřítí raketa plná energie a elánu. A dočkal jsem se. A ne jenom jednou, chodila za mnou pravidelně každou středu, když měla kratší školu. Ve středu byl vždy den D, hladce se oholit, vlasy přirozeně rozhodit;Žádné uhlazování jako nějaká herečka ze třicátých let. Úsměv nastavit a vyrazit od světa!opakoval jsem si její slova při každém krášlení své zchátralé osoby a vždy ji viděl před sebou, jak ukazováčkem komanduje. Vždycky přišla s námětem hovoru a kapsami plných gumových medvídků, které jsem si zamiloval, protože byly jako ona. Ne moc sladké, průhledné, k nakousnutí. Zbožňoval jsem, když se jí oči zaleskly smutkem a ona začala vyprávět své příběhy. Mluvila a mluvila, a já za plotem, v obnošených šatech a touhou vzít ji do náruče zaujatě poslouchal a snažil se pochopit její žal a trápení. Měla jenom otce. Matka ji zemřela, když ji bylo 10 let a ona ji nejvíce potřebovala. S otcem si nechtěla rozumět. Měl jí rád, jenže to s ní nejspíš neuměl. Jak taky chápat svět pubertálního děvčátka. Neuměl ji pohladit po vlasech, neuměl jí dát pusu na dobrou noc. A ona po tom tolik toužila. Snad proto utíkala k našemu plotu a sedávala u něj hodiny a hodiny.

Chtěla dodělat devátou třídu a nejít dál. Že prý se něco najde, co by mohla dělat. Za 3 měsíce jí končila devítka a ona ještě neměla danou přihlášku na školu a to za měsíc měla jet na půl roku do Anglie. Dárek od tatíčka, který nenáviděla. Nechtěla jet za moře, jak říkala: kvůli blbé škole. Snažil jsem se jí vymluvit její názor na to, co by chtěla dělat, ale neposlouchala. Řekl jsem jí, že bych dal polovinu svého života, kdybych mohl vrátit čas a dodělat si truhlařinu, kterou jsem díky nemoci nedokončil. Nechápala mě. Rozčilovalo ji, když jsem ji svým způsobem poučoval. Chtěl jsem jí ukázat směr a vysvětlit jí, že je důležité umět a znát.Jednou tak můžeš pomoci mnoha lidem a ukázat jim ty ten správný směr, co řekneš jednou svým dětem, až se poptají, čím jsi? Že jsi nulou?

A ty to nevrátíš zpátky! řekl jsem jí jednou po dlouhém povídání hodně důrazným hlasem. Podívala se na mě skrze víčka, odfoukla ofinu a spustila;Kdo jsi nebo kým jsi, že mě poučuješ? Nesrážej moje názory, když ty sám žádné nemáš. Podívej se na sebe, chytrej a pohlednej chlap za plotem, který neumí ani přelézt. Vymlouváš se na to, že jsi blázen, ale ty jím nejsi, ty jsi jenom veliký zbabělec. Vždyť ty nemáš ani sílu se podívat, jestli ten plot z druhé strany nevypadá jinak. Proč nechodíš ven, proč si nezajistíš, aby jsi se mohl volně pohybovat, a když už ne po světě, tak aspoň tady, po parku? Proč nemáš touhu si nasadit křídla a uletět do neznáma? Jen tak se cítit jako Bůh a vědět, že dokážeš nemožné. Není v tobě kousek chtění být samostatný? Netoužíš po vášni? Nemáš svět, ztratil jsi život. Pořád se culíš a ani nevíš čemu, ty ani nevíš, co se za plotem děje. Máš problém chytnout se kliky u brány a jít jen tak ven? Čeho se bojíš? Že tě odfoukne vítr? Co jsi? Trestanec, že se chodíš dívat na svět k plotu? Proč já jen za tebou chodím? Poslouchat poučky od člověka, který se nedostal dál než k hranici 17ti let? Nechci tě vidět, nenávidím tě!; Vztekle odešla a já jako opařený poslouchal tu palbu slov, která nesla na bedrech pravdu. Ta slova ve mně hučela jako ozvěna. Neřekla nic, co by si předem nepromyslela. Otočil jsem se a želvím krokem se loudal do svého šedého světa v pokoji č. 3. Síla slov, která se nesla oborou, se pomalu vytrácela a já s očima plných slz vzal hlavu do dlaní a plakal a plakal. Měl jsem dojem, že jsem ztratil srdce. Puklo uprostřed cesty.

Mnoho dní jsem nevycházel z pokoje. Nemluvil jsem a neustále si v hlavě promítal film z toho dne, kdy si vylila svoje srdíčko na moji duši. Nespavost, která se mi mojí dočasnou radostí vytratila, přišla opět s plnou parádou. Byl jsem unavený myšlenkami, které mi bloudily hlavou a nebraly ohledy na to, že je noc a má se spát. Bylo zajímavé, že jsem neměl v takovém otřesu nervů ani pomyšlení na cestu k Bohu. Připadal jsem si jako zdravý jedinec. Já nechtěl trpět, naopak, chtěl jsem nasadit ta pomyslná křídla naděje a vzlétnout. Vidět svět tak, jak si ho představuji ve svých snech. Vtom mě popadl zápal, který mi obracel zvyklosti naruby, lámal bariéry a stud. Nevědomky jsem si začal v hlavě plánovat život. Seděl jsem v jídelně, která duněla tichem. Polévku jsem měl už studenou, nechutnalo mi. Plánoval jsem si životní změnu, ale cosi mě drželo zpátky, bál jsem se odmítnutí.

Spadl mi hrnek a vtom se ve mně cosi zlomilo. Vykročil jsem s důrazem v kroku k paní ředitelce. Hned na druhý den jsem si s ní domluvil schůzku. Vyhrkl jsem na ni hned mezi dveřmi spoustu slov a nápadů, aby nestačila zareagovat. Uklidnila mne, posadila do křesla, vzala si do rukou moji zdravotní složku a já ji vyprávěl o své touze zkusit žít sám pod dohledem zdravotnice nebo jiného personálu. Poprosil jsem o vycházky, nabídl ji pomoc při nákupech a zajišťování drobných prací. A lidi, ona souhlasila!!! Jen tak celou tu dobu mlčela, pokyvovala hlavou, řekla mi, co je pro to potřeba udělat, stanovila pravidla a já s radostí pětiletého dítěte vyběhl ze dveří a řval a smál se. Možná jsem i plakal. Běžel jsem k bráně ústavu, zastavil se před ní. S božskou úctou a jemností panny vzal do ruky tu mohutnou kliku a zatlačil jsem jí směrem dolů. Brána se otevřela a já slyšel andělské tóny varhan. Podíval jsem se, jak vypadá brána z druhé strany. V oknech ústavu bylo narváno. V těch tváří se smála upřímnost, vyzařovaly ke mně teplo domova. Přály mi to a já jim ten svůj pocit schoval do krabičky, abych jim ho mohl alespoň někdy půjčit.

Chodil jsem každý den k plotu z druhé strany. Těšil se na to, že přijde moje děvčátko a překvapeně vyvalí kukadla, až mě uvidí stát v místech, která náležela jen jí. Sedával jsem zády k plotu a vzpomínal na ni. Den co den jsem navštěvoval její svatební chrám a nosil ji tam luční kvítí, aby viděla, že jsem tu byl. Že jsem přeskočil plot. Toužil jsem ji vidět, přál jsem si ji potkat a vzít do náruče. Chtěl jsem jí poděkovat za touhu a vášeň, kterou vpletla do mého života.

Při jednom dlouhém čekání na zázrak jsem na našem místě u plotu zavadil botou o kámen, který odhalil bíle se lesknoucí složený papír v igelitu. Říkal jsem si, že si děti vymyslely zase nějakou novu hru. Rozbalil jsem ho a očekával, co v něm bude za tajemství. Dopis promluvil. Byl pro mne. Než jsem dočetl těch pár řádků od svého smyslu života, slzy rozmáčely inkoust a já nevěděl, jestli jsem smutný nebo šťastný blázen. V dopise bylo jemným písmem napsáno:

..Omlouvám se za slova, která jsem ti při našem; doufám, že ne posledním setkání vpálila do tváře. Chci umět a chci znát. Chci jednou naší dceři říct, že jsem někdo, že jsem jednička. Přihlásila jsem se na zdravotní školu, abych ti mohla kdykoliv pomoci. Miluji tě!
tvá Angličanka